Jdi na obsah Jdi na menu

Akakorská kronika

2. 3. 2017

KARL BRUGGER

Akakorská kronika

 Obsah

Předmluva – Erich von Daniken

Úvod

Kniha Jaguára

1             Svět bohů
2             Nultá hodina
3             Vláda tmy

Kniha Orla

1             Návrat Bohů
2             Říše Lhasa
3             Vrchol a pád říše
4             Válečníci východu

Kniha Mravence

1             Bílí barbaři v říši Inků
2             Válka na východě
3             Říše bílých barbarů
4             Moudrost Ugha Mongulala

Kniha Anakondy

1             Němečtí vojáci
2             Noví lidé
3             Tatunca Nara
4             Návrat bohů

Doslov

Vysvětlivky, příklady a odkazy
tabulky – chronologie a připojené kmeny

 

Předmluva – Erich von Daniken

Nejen vědci slaví veliké úspěchy objevováním neznámého. Po ukončení studia současné historie a sociologie odjel německý novinář Karl Brugger pracovat do Jižní Ameriky a zde se dozvěděl o indiánském městě jménem Akakor. V roce 1974 se také stal dopisovatelem západoněmeckých rozhlasových a televizních stanic. Nyní je považován za odborníka na indiánské záležitosti. Karl Brugger (narozen 1942) dnes žije v Brazílii.

V roce 1972 se Brugger setkal s Tatuncou Narou, synem indiánského prince Ugha Mongulala, jímž se po smrti svého otce sám stal. Zároveň je náčelníkem indiánů Dacca, Haisha a dalších kmenů.  K setkání došlo na dolním toku Amazonky ve městě Manaus, jež se rozkládá na soutoku řek Rio Solimoes a Rio Negro. Skeptický a svědomitý badatel Brugger zde vyslechl vskutku neuvěřitelný příběh tohoto míšence a zachytil ho na magnetofonové nahrávce. Po důsledném prověření jeho vyprávění se rozhodl tuto kroniku zveřejnit.

Ačkoliv jsem si sám zvykl na vše fantastické a jsem vždy připraven se setkat s neobyčejným, tudíž mne hned tak něco nerozhází, musím se přiznat, že na mne Bruggerova Akakorská kronika udělala hluboký dojem. Otevírá totiž obzory, které nutně musí donutit k prozření i skeptika, aby připustil, že i doposud nemyslitelné je často možné. Akakorská kronika ve skutečnosti zapadá velice přesně do obrazu, se kterým jsou obeznámeni všichni znalci světových mýtů.

Z nebe sestoupili bozi, aby učili první lidi. Pak opět zmizeli ve výšinách a zanechali po sobě záhadné přístroje. Ničivé katastrofy popisované Tatuncou Narou můžeme do nejmenších detailů srovnat s příběhy uvedenými v díle Imanuela Velikovského “Světy v kolizi”. Vezmeme-li v potaz příběh indiánského prince, jehož oko nikdy nespatřilo ani obal Velikovského knihy, natož jeho popisy průběhu světové zkázy, včetně přesného datování, jde o svědectví naveskrze úžasné. Odborníka nemůže šokovat ani jeho ujištění, že určité části Jižní Ameriky jsou provrtané umělými podzemními chodbami. Sám jsem ve svých knihách popsal má vlastní, očitá svědectví takovýchto podzemních prostor. Akakorská kronika poskytuje odpovědi na mnohé, co jiné práce na příbuzná témata pouze předpokládájí.

 

others6.jpg

 

 

 

 

 

 

Karl Brugger

 

Z němčiny přeložil Lu Fenton
Publikováno: Dell Publishing Company, Inc.
Library of Congress

Poznámky v textu od obou překladatelů – převážně převody letopočtu jsou uvedeny
 (v závorkách menším písmem)

Citace Tatuncy Nary z originálního zápisu Akakorské kroniky jsou uvedeny v
 kurzívě, tučně, menším písmem

 

 

 

 

 

 

Úvod

Kolébkou Amazonky jsou hory v Peru. Její  6000km dlouhý tok se nejdříve řítí kolumbijskými peřejemi na východ a mění své jméno v každé zemi , kterou protéká, od Apurimac přes Ucayali, Maranon a Solimoes, až po Amazonku. Pod ostrovem Marajo se stává nejvodnatější řekou světa.

Amazonie začíná z druhé strany, 120 km od pobřeží Atlantiku v Santa Maria de Belem. V roce 1616, kdy 200 Portugalců pod vedením Francisca Castella Branca zabralo toto území ve jménu jeho veličenstva, krále špaňalského a portugalského, popsal kronikář výpravy Amazonii jako přátelský a přívětivý kraj obrovských stromů. Nynější Belem, který byl založen jako výchozí bod výprav bílých kolonizátorů do panenských, amazonských pralesů, se dnes honosí mrakodrapy, dopravními zácpami a čítá 633,000 obyvatel.

Belem (Svatá Marie Belémská) je protikladem hlučných ulic rušného středu města k tichému království džungle ostrova Marajo, kdysi osídleného velikým počtem usedlých indiánů jejich tehdejšího, civilizovaného světa, kteří se také pokusili dobýt Amazonii. Ostrova, jenž leží na protilehlém břehu, lze z Belemu dosáhnou změtí kanálů, přítoků a zátok po pouhých dvou hodinách plavby proti proudu. Podle tradic se Marajové usadili na ostrově v době svého vrcholného rozkvětu kolem roku 1100 n.l. Příchozí Evropané se však postarali o to, aby i tento národ již před staletími zanikl. Zanechali po sobě jen nádhernu keramiku v podobě stylizovaných figurek, z nichž jasně vyzařují žal, radost i zasnění.  Zdá se, že by měly co vyprávět, avšak kdo jim dnes může rozumět?

Z Belému se lze dostat do nejbližší větší osady Santaremo po třídenní plavbě velkou motorovou lodí, coby jedinným možným dopravním prostředkem. Veliké Řece snad ani není možné porozumět bez osobní zkušenosti cestování na těchto lodích, s jejich vlastním, líným tempem, a osobitým smyslem pro čas, život a vzdálenosti. Každý den plavby představuje sto padesát kilometrů strávených na řece v zajetí jídla, pití, snění a milování.

Prosperující Santarem s 350,000 obyvateli se uhnízdil u ústí řeky Tapajoz, na pravém břehu tohoto plynoucího moře. Je důležitou křižovatkou zájmů na transamazonské dálnici a přitahuje pestrou směs zlatokopů, pašeráků a dobrodruhů. Kdysi zde vzkvétala jedna z nejstarších amazonských civilizací indiánů kmene Tapajos, pravděpodobně nejpočetnějšího z národů džungle. Historik Heriarte svého času prohlásil, že v případě potřeby byli Tapajosové schopni povolat do zbraně 50,000 lukostřelců. I kdyby bylo toto číslo přehnané, bylo jich určitě dost na to, aby po osmdesát let pokryli potřeby portugalských otrokářů. Tento kdysi hrdý lid však po sobě nezanechal nic než vykopávky a řeku, nesoucí jejich jméno.

Řeky, města a pověsti amazonského světa se prolínají krajem od Santaremu až po Manaus. Na pravém břehu se poblíž osady Faro třpytí jezero Lacy (Měsíční zrcadlo) kde prý špaňalský dobrodruh Francisco Orellana bojoval u ústí řeky Nhamunda s Amazonkami. Tradice pak vypráví o Amazonkách, jež za úplňku scházely s okolních hor na schůzky se svými toužebně očekávajícími milenci. Trapajosové se tu také potápěli na dno řeky pro podivné kameny, které byly pod vodou tvárné jako chléb, ačkoliv na suchu jsou tvrdé jak diamant. Pravdou je, že nalezené kameny jsou rozhodně uměle tvárněné, ačkoliv Trapajosové s určitostí neměli nástroje, jimiž by mohli tak tvrdý materiál opracovávat.

Skutečná Amazonka začíná soutokem řek Rio Solimes a Rio Negro. Do Manaus, které nemá s břehem žádné suché spojení, to trvá dvacet minut plavby lodí, a zde jsem se třetího Března 1972 setkal s Tatuncou Narou. Ve sjednání naší schůzky mi velice pomohl velitel brazilského lesního útvaru v Manaus “M”. S bílým princem a indiánským náčelníkem Tatuncou jsme se poprvé sešli v baru “Gragas a Deus”. Byl vysoký a štíhlý a černé vlasy, splývající přes ramena, mu lemovaly hezkou tvář, ze které na mě podezíravě hleděly hnědé oči míšence. Přišel ve vyrudlém, tropickém obleku, který, jak mi sdělil později, mu darovali známí důstojníci. Ten měl přepásan širokým, koženým řemenem, sepnutým pozoruhodnou stříbrnou přezkou.

Náš rozhovor z počátku silně vázl. Tatunca Nara mi nejdříve svou lámanou němčinou a s jistou váhavostí v hlase popsal jeho dojmy z bílého města, s jeho nespočetnými obyvateli, ruchem, spěchem a nesnesitelným hlukem ulic, sevřených v kleštích vysokých budov. Časem se však přes svou ostýchavost i nedůvěru přenesl a dal se do vyprávění toho nejneobvyklejšího příběhu, který jsem kdy slyšel. Vyprávěl o rodech Ugha Mongulala, o lidu, jenž si samotní bohové před patnácti tisíci roky vybrali z domorodých kmenů a určili si je za své služebníky. Popsal mi i dvě nesmírné pohromy světového rozsahu, seslané v minulosti na Zemi samými bohy, které zničily její povrch. Vyprávěl i o Lhasovi, synu bohů a vládci jejich světadílu a o jeho vztahu s Egypťany. Pak se rozpovídal i o původu Inků, o příchodu Gótů a nakonec i o spojenectví indiánů jeho klanu se dvěma tisíci německých vojáků za druhé světové války. Popsal mi ohromná, kamenná města a podzemní obydlí jeho nadpozemských předků a také mi sdělil, že po dlouhá tisíciletí zapisovali jeho lidé všechny tyto události do jejich Akakorské kroniky.

Nejdéle se však rozhovořil o vyčerpávajícím boji indiánů proti bělochům, Špaňalům a Portugalcům, proti vlastníkům gumovníkových plantáží, farmářským usedlíkům, dobrodruhům a peruviánské armádě. Po staletí zatlačovali lid Ugha Mongulala stále hlouběji do And a nakonec i do jejich podzemních měst. V současné době žádal jejich jménem o pomoc jejich úhlavního nepřítele, bílého muže, protože jeho národ se v současné době už nachází na pokraji vymření. Než jsem se s ním setkal, jednal s vedením brazilské státní služy pro ochranu indiánů FUNAI, avšak bezůspěšně. Tak alespoň znělo jeho podání událostí. Mám mu ho věřit? Mám celou záležitost odmítnout? V horkém dusnu baru Gracas a Deus mi Tatunca otevřel náhled do velice podivného světa. Pokud by však přeci jen byl skutečný, proměnil by mayské a incké legendy ve skutečnost.

Druhé a třetí setkání s Tutuncou jsme si již domluvili v klimatizovaném pokoji mého hotelu. V jeho mnohahodinových vyprávěních, přerušovaných pouze výměnou magnetofonových pásek, mi objasňoval historii vybraných indiánských rodů, sloučených do klanu Ugha Mongulala, která začíná jejich nultým rokem (10,481 př.n.l.) do jejich roku 12,453 (1972). Jenže mé původní nadšení ze mě brzy vyprchalo. Celé mi to přišlo jako příliš mimořádná povídačka, nejspíše snad jen další z báchorek džungle, vysněná v tropickém vedru pod vlivem omamných oparů záhadné a neproniknutelné džungle. Tatunca Nara skončil a nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsem se právě stal vlastníkem dvanácti bezcenných magnetofonových pásků s fantastickou pohádkou.

Teprve s mým dalším setkáním s mým přítelem, brazilským důstojníkem “M”, který pracoval pro Druhé oddělení a pro Tajnou službu, začala jeho legenda nabývat na váze. “M” se znal s Tatuncou již čtyři roky a povrdil mi alespoň konec jeho příběhu. Svrchovaný náčelník mnoha indiánských kmenů totiž zachránil život dvanácti významným důstojníkům brazilské armády, kteří po poruše svého letadla nouzově přistáli v pralesích brazilského státu Acre a padli do zajetí místních indiánů. I když nebyl z jejich kmene, indiánské kmeny Yaminaua a Kaxinawa Tatuncu uznávaly jako svého nejvyššího vůdce a důstojníky mu vydali. Tatunca je od nich přebral a dovedl je bezpečně zpět do bílé civilizace. Tato fakta byla dokumentována i v archívech brazilské tajné policie. Na to konto jsem se rozhodl pátrat dál a ověřit si co nejvíce informací z Tatuncova vyprávění.

Mé další pátrání v Rio de Janeiru, Brasilii, Manaus a v Rio Brancu mne překvapilo ještě víc. Počínaje rokem 1968 totiž dokládají Tatuncův příběh i novinové články. Tehdy se v nich poprvé objevuje zmínka o bílém indiánském náčelníkovi, který zachránil životy dvanácti důstojníků brazilské armády tím, že jim nejdříve zajistil svobodu u kmene Haisha a pak je sám odvedl do Manaus. Oni mu pak dopomohli k brazilskému povolení k práci a k průkazu totožnosti. Podle svědků mluvil tento indiánský náčelník lámanou němčinou a rozuměl pouze několika slovům v portugalštině, zato však plynně ovládal množství indiánských jazyků z horního povodí Amazonky. Pár neděl po příchodu do Manaus však Tatunca Nara náhle zmizel, jako by se do země propadl.

V roce 1969 se mezi divokými indiánskými kmeny a bílými přistěhovalci rozpoutaly nelítostné boje v peruviánské pohraniční provincii Madre de Dios, ubohé, bohem zatracené pohraniční oblasti na východních svazích And. Znova se zde odehrával obehraný scénář povstání utlačovaných proti jejich utlačovatelům, a jako obvykle vyvrcholil vítězstvím vždy silnějších bělochů. Peruviánské tiskové zprávy neuváděly za vůdce vzbouřeneckých indiánů nikoho jiného než našeho prince, známého pod jménem Tatunca (Veliký vodní had / Anakonda), který se po ztracených bojích uchýlil na brazilskou půdu. Ve snaze zabránit dalším nepokojům pak vláda Peru požádala brazilskou vládu o jeho vydání, avšak brazilci s nimi odmítli v této záležitosti spolupracovat.

Potyčky v Madre de Dios odezněly během let 1970-71, divoké kmeny indiánských bojovníků pláchly do téměř nepřístupných pralesů poblíž pramenů Rio Yaku a po Tatuncovi se opět slehla zem. Peru následovně uzavřelo hranice s Brazílií a začalo se systematickým vpádem a komerčním využíváním panenské džungle. Podle očitých svědků sdíleli místní indiáni obvyklý osud svých brazilských bratrů. Běloši je nemilosrdně decimovali ať již zbraněmi a ohněm, nebo svými nákažlivými nemocemi.   

V roce 1972 se však Tatunca Nara opět vynořuje v bílé civilizaci a v brazilském městě Rio Branco se obrací o pomoc na katolického biskupa Grottiho. Spolu pak v kostelích hlavního města provincie Acre prosí o potravu pro indiány v okolí Rio Yaku. Vzhledem k tomu, že brazilská vláda již dříve prohlásila stát Acre za prostý všech indiánů, se ani biskupu Grottimu nepodařilo vyřídit pro tamní indiány jakoukoliv státní dotaci. O tři měsíce později pak biskup Grotti zahynul v neobjasněné letecké nehodě.

Ale Tatunca se nevzdával. S pomocí dvanácti zachráněných důstojníků se dostal do spojení s brazilskou tajnou službou, podal žádost o pomoc indiánům u státní organizace na ochranu indiánů FUNAI a zpravil německé velvyslanectví o dvou tisících německých vojáků, kteří se podle něj vylodili v Brazílii během druhé světové války a kteří prý ještě stále žijí v hlavním městě jeho lidu, v Akakoru. Nemecký velvyslanec “N” však jeho povídání odmítl uvěřit a zapověděl Tatuncovi další přístup na velvyslanectví. FUNAI sice souhlasila se spoluprácí, ale za podmínku si kladla důkladné ověření Tatuncova svědectví, k čemuž mělo dojít během léta 1972.

Služba FUNAI by pak uspořádala výpravu k záhadnému kmeni Ugha Mongulala a vyzvala Tatuncu, aby zařídil nezbytnou přípravu na jejich přítomnost v Akakoru. Tyto plány však zhatil odpor místních úřadů ve státě Acre. Tehdejšíh guvernér Wanderlei Dantas vydal osobní příkaz Tatuncu Naru zatknout, uvěznit a předat ho Peru. Krátce před jeho dojednaném předání na brazilsko-peruviánské hranici však Tatuncovi pomohli z vězení v Rio Brancu jeho vlivní přátelé, zachránění důstojníci, a odvezli ho zpět do Manaus. Zde jsem se s ním také opět setkal.

Následná série našich setkání však nabrala nový směr. Měl jsem již možnost si důkladně ověřit jeho vyprávění a porovnal jsem si můj magnetofonový záznam i s archivními doklady současných letopisců. Některé detaily se mi již podařilo objasnit, ale ještě stále jsem považoval většinu Tatuncova vyprávění za příliš neuvěřitelné. Nebyl jsem například schopen si připustit jeho svědectví o podzemních městech a vylodění dvou tisíc německých vojáků v Brazílii během druhé světové války. Nicméně mi již přišlo jako velmi nepravděpodobné, že by byl celý jeho příběh vymyšlený. Údaje důstojníka “M” s Tatuncovým vyprávěním přeci jen naprosto souhlasily.

Tentokrát mi Tatunca svou historku zopakoval a na mapě mi ukázal přibližnou polohu Akakoru. Také mi popsal trasu německých vojáků z Marseilles do Rio Purus a sdělil mi jména několika jejich důstojníků. Dokonce mi i načrtl několik různých symbolů zděděných po jeho bozích, ve kterých je prý zapsána Akakorská kronika. Opětovně se vracel k jeho záhadným předkům, jejichž vzpomínka utkvěla a natrvalo se vryla do paměti indiánů. Konečně jsem začal Tatuncovu příběhu věřit a jeho neuvěřitelnost se mi stala výzvou. Proto jsem také nemohl odmítnout jeho nabídku mne doprovodit do Akakoru, abych se přesvědčil na vlastní oči.

Manaus jsme s Tatuncou a s brazilským fotografem opustili dvacátého pátého Září 1972. Hodlali jsme se doplavit na pronajaté lodi na horní tok Rio Purus kam až to jen půjde a vzali jsme sebou kanoi s přívěsným motorem, abychom se na ní dostali až na horní tok Rio Yaku, na hranicích Brazílie a Peru, odkud bychom museli pokračovat do Akakoru podhůřím And pěšky. Plánovali jsme výpravu na šest týdnů s návratem počátkem Listopadu.

Vybavili jsme se sítěmi na spaní i proti komárům, nádobím na vaření, potravinami, obvyklým oblečením do džungle a lékárničkou. Vzali jsme sebou i nějaké zbraně, winchestrovku 44, dva revolvery, loveckou pušku a dlouhé mačety. Také jsme sebou měli filmovací kamery, dva magnetofony a dva fotoaparáty. První dny cesty se velice lišily od našeho očekávání. Nikde ani komára, nemluvě o vodních hadech, nebo piraňách. Rio Negro se jako bezbřehé jezero líně převalovalo v tropickém úpalu a jen sem tam jsme na obzoru zahlédli džungli, skrývající svá tajemství za zelenou hradbou stromů a lián.

Nejdříve jsme dorazili do osady Sena Madueira, vstupní brány do neprobádaných pohraničních oblastí mezi Brazílií a Peru. Nepříjemně páchla stojatou vodou a pyšnila se špinavýmy jílovými cestami, kličkujícími mezi zanedbanými chatrčemi. Její styl je naprosto typický pro celou Amazonii. Osm z deseti místních obyvatel trpělo beriberi, leprou, anebo malarií, a chronická podvýživa zanechala tyto ubožáky ve stavu otupělé odevzdanosti osudu. Obklopeni drsnou divočinou a izolováni od civilizace těžce tíhnou ke třtinovém likéru, jejich jedinnému úniku ze skutečnosti jejich beznadějného života. V baru jsme se ve stoje loučili s posledními zbytky civilizace a setkali se s mužem, který se holedbal, že prý zná horní tok Rio Purus. Dokonce prý ho tam na jeho zlatokopecké výpravě zajmuli polodivocí indiáni kmene Haisha od pramenišť Rio Yaku. Jeho historky o lidožroutských rituálech a jedovatých šipkách nás samozřejmě nepovzbudily ani v nejmenším.

Pátého Října opouštíme nájemnou loď a stěhujeme se do naší kanoe. Dál už závisíme jen na Tatuncovi, prože i vojenské mapy ukazují tok Rio Yaku pouze přibližně. Zdejší indiánské kmeny se ještě s civilizací bílého muže nesetkaly a mne, i našeho kameramana J., přepadají nepříjemné pocity. Existuje skutečně město zvané Akakor? Můžeme Tatuncovi důvěřovat? Avšak lákavá moc nadcházejícího dobrodružství zatím ještě stále převažuje nad našimi obavami.

Po dvanácti dnech putování z Manaus se krajina kvapně mění. Zatím nám řeka připomínala spíše bezbřehé moře, nahnědo obarvené jílem. Nyní se však již hodiny proplétáme oponou lián pod klenbou převislých větví stromů. Za další zatáčkou narážíme na partu prospektorů, kteří si zde na břehu postavili malou, jednoduchou továrnu na rýžování zlata, které oddělovali od hrubého písku systémem sít. Přijímáme jejich pozvání na noc a pro změnu nasloucháme jejich podivným zkazkám o modře pomalovaných, červenohlavých indiánech, nezbytně vybavených otrávenými šípy.

Ačkoliv jsme vzdáleni stěží deset dní cesty od našeho mlhavého cíle, příjemně nudný výlet se nám rychle mění v přesvědčování vlastních pochyb. Jednotvárná strava, fyzické vyčerpání a strach z neznáma nám začínají zalézat za nehty. Z kukly fantastického dobrodružství, které jsme si malovali v Manaus, se teď  klubala těžká noční můra. Ve skutečnosti na mne a na mého fotografa již teď doléhal neodbytný pocit, že bychom kanoi nejradši otočili čelem vzad a s chutí zapoměli na Tatuncu i s jeho bájným Akakorem a tajemnými bohy, dokud není příliš pozdě, a to jsme ještě ani nezahlédli jediného nefalšovaného divocha. Nad obzorem již probleskují zasněžené vrcholky And, zatímco za námi se táhne nepřehledný zelený oceán amazonské nížiny. Tatunca se začal připravovat na setkání se svými lidmi. V podivné ceremonii si ozdobil tváře červenými pruhy a natřel svůj trup a nohy na žluto. Vlasy si pak svázal koženou stuhou, ozdobenou podivnými symboly klanu Ugha Mongulala.

Třináctého Října však přeci jen nezbývá, než abychom zatroubili na ústup. Při přetahování nebezpečných peřejí nám kanoi zachytil vír, zaplavila ji voda a převrhla se nám. Bedny s našimy kamerami a vybavením odplavaly kamsi do hustého porostu pobřežních křovisk a ztratili jsme i polovinu našich zásob a lékárny. Naše situace nám nyní přišla být beznadějnou a rozhodli jsme se výpravu vzdát a vrátit se do Manaus. Tatunca Nara přijímá naše rozhodnutí s hořkým zklamáním a velice podrážděně. Příští ráno rušíme s J. náš tábor a Tatunca, oděný pouze v bederní roušce, se vydává pěšky za svými lidmi.

Tímto jsem se naposledy rozloučil s Tatuncou, princem Ugha Mongulala. Po návratu do Rio de Janeira v Říjnu 1972 jsem se pokoušel na Tatuncu i s celým Akakorem zapomenout. Až v létě roku 1973 se vše náhle vrátilo. Brazílie se rozhodla k dalšímu, pečlivě připravenému vpádu do Amazonie, a dvanáct tisíc dělníků začalo s budováním dvou hlavních dálnic přes doposud neprobádané části džungle, průseky čítajícími 7,000 km. Na třicet tisíc indiánů prý považovalo buldozery za gigantické tapíry a uprchlo dál do divočiny. Právě odstartoval jeden z posledních z útoků na Amazonii a nevyhnutelně mi připomenul Tatuncovu starou a tajůplnou legendu, jež mi přes veškerou mojí snahu zase nedala spát a o které jsem opět přemítal jak u vytržení.

Úřad FUNAI totiž v Dubnu 1973 natrefil na kmen bílých indiánů v horním povodí Rio Xingu, o kterých se mi Tatunca zmínil předešlý rok. V Květnu pak během zeměměřičských prácí u Pico da Neblina narazily brazilské pohraniční stráže na neznámý indiáský kmen a k jejich nesmírnému úžasu mu vládly ženy. I ty mi Tutunca Nara zevrubně popsal. No a nakonec v Červnu téhož roku běloši objevili i několik indiánských kmenů ve státě Acre, oproti oficiálním tvrzením, že se zde žádné původní obyvatelstvo dávno nevyskytuje.

To už na mne bylo hodně silné kafe. Že by přeci jen nebyl Akakor divokým přeludem? Možná ne přesně tak, jak mi ho popsal Tatunca Nara, ale město je nepochybně skutečné. Po dalším vyslechnutí záznamu Tatuncova vyprávění jsem se odhodlal ho sepsat “v pravdivém slově a jasném písmu”, jak si to jeho indiáni žádají. Tuto knihu, Akakorskou kroniku, vám zde předkládám v pěti dílech.

Kniha Jaguára pojednává o kolonizaci Země bohy (cca 13,000 př.n.l.) a o období panování Ugha Mongulala do první veliké pohromy (10,468 př.n.l.), která uvrhla život na zemi do nepředstavielné zkázy a zmatku. Kniha Orla se zabývá obdobím mezi  6,000 a 11051 akakorského kalendáře a zahrnuje příjezd Gótů (570)

 Třetí díl, Kniha Mravence, vypráví o bojích indiánů proti špaňalské a portugalské kolonizaci Jižní Ameriky po vylodění evropských dobyvatelů v Peru roku 12013 (1532) a později i v Brazílii. Poslední díl, Kniha Anakondy, popisuje příjezd 2,000 německých vojáků do Akakoru za druhé světové války 12422 (1941) a jejich splynutí s lidem Ugha Mongulala. Ta také předpovídá třetí velikou pohromu a tím i další zkázu na Zemi. V páté části, v doslovu, jsem shrnul výsledky mého pátrání v brazilských a německých archívech.

Hlavní část této knihy, kterou je samotná Akakorská kronika v podání Tatuncy Nary, se velice těsně drží jeho podání. Pokusil jsem se ji čtenáři zprostředkovat jak jen to bylo možné doslova a do písmene přesto, že se její fakta jeví být v rozporu s tvrzeními oficiálních pramenů, jak je známe. Stejně jsem nakládal i s mapami a s kresbami založenými na informacích poskytnutých Tatuncou. Vzorky symbolického písma bohů však pocházejí přímo od něj. Načrtl mi je při našich setkáních v Manaus. Pro rychlé porovnání samotným čtenářem jsem předeslal všechny kapitoly krátkým souhrnem obecně uznávaných dějin, ale omezil jsem se jen na klíčové události jihoamerické minulosti. Chronologická tabulka na konci knihy udává srovnávací datování Akakorského a našeho, Gregoriánského kalendáře. V další tabulce uvádím pravděpodobné ujednocení jmen kmenů uvedených v Akakorské kronice s těmi, jež jim přiřkla bílá civilizace.

Citace přímo z originální Akakorské kroniky mi z hlavy recitoval Tatunca Nara. Uvedl, že originální kronika je napsána na dřevě a kůžích a později i na pergamenu. Jako nejdůležitější dědictví klanu Ugha Mongulala ji opatrují kněží Velikého Chrámu Slunce. Biskup Grotti byl prý jedinným bělochem, který na ní kdy spočinul zrakem. Z návštěvy Akakoru se prý vrátil s různými výpisky, které však nebyly po jeho smrti k nalezení. Tatunca se domníval, že biskup své výpisky buďto velmi dobře ukryl, nebo že se dnes již nachází v knihovnách Vatikánu.

Nesmírně pečlivě jsem kontroloval všechny informace obsažené v úvodu i v doslovu, abych se ujistil o pravdivosti jejich obsahu. Citace z použitých prací současných historiků mají původ ve špaňalských zdrojích a překládal jsem je sám. Pouze jsem v doslovu přidal své vlastní úvahy, abych pomohl čtenáři lépe porozumět. Z toho důvodu jsem se také nepouštěl do žádných teorií o astronautech, nebo bájných bytostech, jako možných předchůdců lidské civilizace. Soustředil jsem se v této knize na rozdílnost znění  učebnicové historie bílých barbarů a historie civilizací v paměti Ugha Mongulala.

Je Akakor skutečností? Existuje vůbec psaná historie Ugha Mongulala? Mé vlastní pochyby mne přinutily rozdělit knihu do dvou oddělených částí. V Akakorské kronice jsem předal pouze Tatuncovo vyprávění, avšak můj doslov obsahuje materiály, které jsem posbíral z uvedených zdrojů. Můj vlastní příspěvek je malý v porovnání s historií záhadného společenství, s jeho bývalými pány, nadpozemskými zákony a podzemními městy. Jde o příběh, jemuž snad vdechly život legendy, ale ještě stále může být potvrzen. Ať se čtenář sám rozhodne, zda jde o chytře smyšlený podvrh, založený na mnoha nejasnostech a  mezerách ve znalosti lidské minulosti, anebo o skutečnou historii, sepsanou “v pravdivém slově a jasném písmu”.