SVET KAMEŇOV A ZDRAVIA

KNIHA ANAKONDY

A toto anaconda jest. Ona silná je a Řekou Velikou tiše sune se a odpůrců svých hledá. S tisícem rukou svých lovců mocně zápasí a trhá pouta svá, neb nepřekonatelnou jest v živlu svém.

1 Němečtí vojáci
1932 - 1945

Podmínky Versailleské dohody daly podnět k dalekosáhlým změnám v Evropě. Pod tlakem nepříznivých ekonomických vlivů získaly půdu pod nohama mnohé ideoloie autoritativního charakteru. Roku 1933 se Hitler se svou národně socialistickou stranou zmocnil vlády v Německu a jeho bezohledná politika rozpínavosti vedla ke druhé světové válce, jež zasáhla nejen Evropu, ale i další světadíly. Latinsko-americké státy nejdříve zaujaly k národnímu socialismu postoj nevměšování. Po vypuknutí války v roce 1939 se Hitler pokusil přesvědčit brazilského presidenta Vargase k podepsání spojenectví a nabídl mu za to vystavění několika železáren. Brazílie však na nátlak USA vyhlásila v roce 1942 Německu válku. Nepřátelské vojenské akce se na jihoamerické půdě omezovaly na tajné, záškodnické operace německé armády, podporované velikým počtem koloniálních Němců. V té době nedošlo k žádným významným změnám v životě zdejších indiánů, avšak Brazílii zasáhla druhá vlna sklízení surového kaučuku a hordy sběračů latexu se opět vrhly do vnitrozemí, aby spojencům tuto surovinu zajistily, a tak přinutily původní obyvatelstvo, aby se stáhlo ještě hlouběji do nepřístupné, panenské džungle.

Útok na osadu Santa Maria

Akakorská kronika zaznamenává vše, co se přihodilo Ugha Mongulala, včetně spojenectví s německými vojáky, kteří k nám přišli a zůstali s námi na věky. To vše je zapsáno v kronice:

Nespočet barbarů bílých bylo. Mnozí v kraji našem se usadili a mnozí po ztezkách našich se potloukali. Jak lesní pták veliký ječeli a jako jaguár vrčeli, by služebníků vyvolených zastrašili, válečníků jejich zahnali a rodů vyvolených do posledního vyhubiti mohli. I rada nejvyšší usnesla se: “Nutno jest bojovati nám s cizáky těmi a zabíjeti jich nám třeba jest, neb žen našich vraždí, zemi naši brakují a bohů falešných vzývají. Uší jejich a loktů probodáme a o mužství jejich je připravíme a jednoho po druhém pozabíjíme. Jich přepadneme, jeden, či dva zjeví-li se, krev jejich po stezkách lesních rozstříkáme a hlavy jejich po březích řek vystavíme, kde mnohý z bojovníků našich se smrtí se setkal.”  

Dobyvačná válka bílých barbarů pominula s odchodem sběračů surové gumy. Nyní se za hranice na Velikém Vodopádu vydávaly jen malé skupiny dobrodruhů a prospektorů. Pronikaly do vnitrozemí Akakoru a střetali se v nelítostných šarvátkách s našimi stopaři, vybojovaných s neuvěřitelně příšernou ukrutností na obou stranách. Bílí barbaři útočili na vsi připojených kmenů a zabíjeli muže, ženy i děti. Bojovníci Ugha Mongulala zajímaly jejich přední hlídky a pak jim rozdrásali chodidla a hodili je do řeky, kde jejich krev přilákala dravé ryby a ty je sežraly za živa. Nebyla-li na blízku řeka, svázali je a zanechali na pospas divé zvěři liánové džungle.

Větší bitvy byly vzácné. K jedné však došlo roku 12,417 (1936). Výprava, vedená bílými knězi, se dostala na území připojeného kmene Černých Srdcí. Bílí knězi zapálili jejich chatrče a rozkopali jejich hroby, aby vykradli jejich zlato. To však bylo vážné porušení nadpozemských zákonů, vyžadujících úctu k mrtvým. Princ Sinkaia, jenž dříve vydal rozkaz k napadení Limy, se postavil do čela Ugha Mongulala a s vybranými válečníky napadl osadu bílých barbarů na horním toku Černé Řeky, jež nesla jméno Santa Maria. Poručil pobít všechny muže a spálit všechny jejich domy. Útok přežily jen čtyři osadnice a ty byly zajaty. Cestou zpět do Akakoru se tři utopily při pokusu o útěk, ale čtvrtou ženu odvedli až do hlavního města říše Ugha Mongulala. Jejím příchodem roku 12,413 začala nová kapitola historie mého lidu. Bylo to poprvé, kdy bílý barbar nepřinesl Ugha Mongulala ani škodu, ani žal, a poprvé, kdy se princ vyvolených rodů spojil s krví cizího národa. Nejvyšší rada proti sňatku protestovala, ale kněží mu žehnali.

Reinha, jak se zajatkyně jmenovala, přišla ze vzdálené země nazývané Německo. Bílí knězi ji vyslali do Brazílie, aby obracela zdivočelé kmeny na víru znamení kříže. Zde se Reinha seznámila s životem dávných lidí na Veliké Řece a poznala jejich utrpení i jejich zoufalou snahu o přežití. Brzy po svém zajetí si získala důvěru mých lidí, pomáhala nemocným a starala se o raněné bojovníky, vyměňovala si své znalosti s našimi kněžími a mluvila o dědictví jejího národa. Princ Sinkaia si jí všímal velice pozorně a hluboce se do ní zamiloval, a když opětovala jeho city a ukázala, že je připravena se zřeknout znamení kříže, pozdvihl ji na status princezny Ugha Mongulala.

A nyní titulů a jmen uslyšíte, by všech zaznamenáno bylo, kdo v Akakor spojení Reinhy a prince našeho slaviti vydali se. Princem rodů vyvolených Sinkaia byl, Umy syn prvorozený a potomek úctyhodný Lhasy, syna bohů výsostného. Po boku Magus stál mu, z kněží nejvyšší , a Ina, vrchní generál, by princezně nové se první poklonili. Pak rada nejvyšší za nimi kráčela, rodu Hama páni, Maguse rodu a rodu Maidova. I válečníci prostí a lidé obyčejní k obřadu tomu, nanejvýš  velkolepému, pospíšili sobě a v úctě patřičné princezně nové vzdávali svůj hold.

Reinha v Akakoru

Svatba Reinhy a Sinkhaie změnila životy mých lidí. Nová princezna Ugha Mongulala byla první ženou, která kdy sdílela vládu s princem. Zúčastňovala se shromáždění nejvyšší rady a navrhovala důležitá rozhodnutí. Na její doporučení nařídil Sinkaia rovnoprávnost připojených kmenů. Do jejího příchodu byly tyto kmeny našimy vazaly, kteří museli do Akakoru odevzdávat vysoké odvody cenných věcí a válečné daně. Nyní však Sinkaia zrušil jeden ze starých zákonů dávných praotců a udělil jim stejná práva, kterým se těšily klany Ugha Mongulala, jak jest psáno v kronice:

A tak kmenům všem práv stejných dostalo se a tak vyhlášeno bylo. Lučišníci, oštěpáři, práčata a stopaři, staršinové a velitelé, tituly a úřady veškeré, všem nyní k dosažení byly. Jen funkce nejvyšší a prince titul, a řád kněží rukám služebníků vyvolených vyhrazeným pozůstal, neb potomky pánů bývalých po právu oni byli a po krvi své, jež v žilách jejich kolovala.

Od té chvíle měly připojené kmeny stejná práva. Aby však předešla zradě, zavedla nejvyšší rada trest smrti. I toto bylo porušením příkazů praotců. Dle jejich odkazu bylo nejvyšším trestem vyhnanství. Jenže zlatý věk byl již dávno jen mlhavou vzpomínkou a namísto moudrých a předvídavých bohů teď rozhodovali o osudu našeho světadílu bílí barbaři. Vládli podle svých zákonů a svou zrádností a lstivostí vnesli nepokoje mezi připojené kmeny. Svými pokryteckými sliby zlákali a podvedli již patnáct z našich nejvěrnějších kmenů a obrátili je na víru pod znamením kříže. Nejvyšší rada doufala, že zavedením trestu smrti alespoň na nějaký čas odvrátí nebezpečí zrady.

Na konci období dešťů roku 12,418 (1937) došlo k tomu, co celý Akakor už dlouho a s nadějí očekával, a Reihna porodila Sinkaiovi syna, a já, Tatunka Nara, jsem Sinkaiovým prvorozeným synem a právoplatným princem Ugha Mongulala, jak jest psáno v Kronice:

A toto příběhem jest narození syna prvorozeného Sinkaii, prince našeho. Jak paprsek  sluneční rozbřesku nejčasnějšího zpráva ta přešťastná po zemi celé se šířila a veselí převeliké služebníků, samými bohy vyvolených, se zmocnilo. Teplo radosti  srdci jejich prostoupilo a žal veškerý vypudilo z nich, a myšlenky jejich na nebesa vzlétly, neb Sinkaia obdivu jenom si vysloužil a rodina jeho v úctě převeliké stála. Princi národa našeho, rodu Lhasova, nástupce dostalo se a rod jeho pokračování se dočkal a vymříti nyní nemohl, rod nejvyššího ze služebníků pánů našich bývalých. Tak lid promluvil i válečníci jeho. Jen kněží nejvyšší, v mlčení hlubokém zahalen dlel, neb obřadu náhledu do časů budoucích již vykonal. Strom otevřel jak předepsáno jest, i míza stromu rudá do mísy jeho vyvalila se a do srdce tvaru se rozlila. A šťáva ta šarlatem zaskvěla se náhle, jako krev muže prolitá, a tak i srazila se a škraloupem lesklým, co v misce zjevilo se, tajemství hrozné zakryla. Princ poslední narodil se klanu, by uzavřel rodu Lhasova.

Spojenectví s Německem

Čtyři roky po uzavření svého sňatku se Reinha vrátila ke svým lidem, ale ne jako běženec. Vydala se na cestu do Německa jako vyslanec lidu Ugha Mongulala. Tajnou ztezkami se dostala k osadám bílých barbarů na pobřeží východního oceánu. Veliká loď ji pak odvezla domů a Reinha zůstala se svými lidmi po dvanáct měsíců, než stopaři ohlásili její brzký návrat do Akakoru. Tentokrát však přišla ve společnosti tří vysokých hodnostářů jejích lidí. Sinkaia sezval stařešiny, velitele válečníků a kněží na uvítanou. I obyčejní lidé se sešli a válečníci, aby viděli cizince. V následujících dnech drželi němečtí vůdci a nejvyšší rada mnoho rozhovorů, kterých se zůčastnila i Reinha. Vyměňovali si své znalosti a hovořili o společné budoucnosti. Nakonec dospěli k dohodě, jež opět mohla naprosto zvrátit osud Ugha Mongulala.

Než se však rozhovořím o této dohodě, musím teď znovu popsat zoufalství a bídu mého lidu v této době. Válka pokračovala ve všech koutech říše a naši bojovníci houfně umírali pod palbou strašných zbraní bílých barbarů. Naši nepřátelé nas svým vpádem tlačili tak silně, že mí lidé už ani nestačili pohřbívat své mrtvé podle dávných zvyků, a jejich těla hnila na zemi jak spadlé listí stromů. Bědování a bolestný pláč žen plnily Akakor a kněží zapřisahali naše praotce a ve Velikém Chrámu Slunce je prosili o pomoc. Nebe však nadále zelo prázdnotou. Vyvolené rody hladověly a jeho zbídačení lidé ohlodávali kůru stromů a lišeníky s kamenů, a šířily se hádky a nepokoj. Bylo jen otázkou času, kdy se Ugha Mongulala budou muset vzdát svého odporu proti bílým barbarům. Jak jaguár v pasti se zoufale vzpouzeli blízkému vymření.

Tak vypadal život mého lidu, když nejvyšší rada uzavřela spojeneckou dohodu s německými předáky. Slíbili Ugha Mongulala stejně mocné zbraně, jaké měli bílí barbaři, a dva tisíce německých vojáků nám mělo ukázat, jak s nimi zacházet. Měli na sebe vzít zodpovědnost za budování silných opevnění a získání nové, orné půdy. Avšak rozhodující částí dohody byl válečný plán na rok 12,425 (1944), kdy se naši noví spojenci měli vylodit na brazilském pobřeží a obsadit všechna větší města. Válečníci Ugha Mongulala pak měli toto tažení podporovat přepadáním osad a měst bílých barbarů ve vnitrozemí. Po očekávaném vítězství měla být Brazílie rozdělena na dvě části. Němečtí vojáci měli zabrat pobřežní provincie a Ugha Mongulala se měla spokojit s oblastmi Veliké Řeky, které jim byly předány samými bohy před dvanácti tisíci lety. Toto byla dohoda, kterou uzavřela nejvyšší rada Akakoru se zástupci Německa.  

Moudrost měli němečtí vůdcové, i myšlenky jejich soudné byly, a slova jejich ze srdcí jim plynula. I řekli oni: “Dáno nám nyní jest k národu našemu, jenž mocných zbraní kuje, nazpět se navrátit, však vás neopouštíme a nezapomeneme, a slov vašich si v paměti uchováme. Spěšně pak přispějeme do země vaší, a nepřátel společných zničíme.” Tak na odchodu promluvili svém a na pouť zpáteční k mocnému národu svému vyrazili.

Smlouva s Německem vlila do srdcí Ugha Mongulala jejich staré sebevědomí. Ve chvíli nouze nejvyšší našli nového spojence a s ním se jim navrátila i naděje na obnovení své říše. Dostali opět kuráž a smutek vdov upadl v zapomění, pominul hladomor a slunce opět jasně svítilo. Kněží též zaznamenali, že Sinkaia svolal všechny lidi do Akakoru k veliké hostině a poručil rozdělit poslední zásoby. Písařům pak poručil předčítat z Akakorské kroniky o znovuzrození říše pod výsostným synem bohů, Lhasou, o příchodu Gótů a o zlatém věku panování bohů. Po mnoha letech se tváře vyvolených služebníků opět rozzářily radostí, ženy i muži se nazdobili barevnými kameny a šňůrkami a všichni spolu křepčili a tančili za zvuků fléten a bubnování. Kněží říkají, že oslavy trvaly tři dny. Pak němečtí zástupci opustili Akakor a vyrazili zpět do své otčiny.

Dva tisíce německých vojáků v Akakoru

První němečtí vojáci překročili hranice Akakoru v období sucha roku 12,422 (1941). Během dalších let pak přicházely další skupiny až jich bylo na dva tisíce, jak bylo domluveno. Poslední dorazili do hlavního města Ugha Mongulala roku 12,426 (1945) a pak se veškeré spojení s německou vládou přerušilo.

Od německých vojáků jsem se dozvěděl, kudy a jak se ze své země do Akakoru dostali. Vypluli z města Marseilles a bylo jim řečeno, že plují do Anglie. Teprve na palubě lodi, která plave pod vodou jako ryba, se dozvěděli jejich skutečný cíl. Po třech týdnech plavby přes východní oceán dopluli do ústí Veliké Řeky a zde se nalodili na menší loď, jež na ně již čekala, a ta je odvezla na horní tok Černé Řeky.  Na poslední etapě jejich cesty se jich ujali stopaři Ugha Mongulala a odvezli je na kanoích k Velikému Vodopádu na hranicích Brazílie a Peru. Zde už byli jen dvanáct hodin pěšmo od Akakoru. Cesta jim trvala celkem pět měsíců.   

I dosáhli vojáci němečtí Akakoru a ke spánku spočinuli v něm a k životu místa zde svého našli. Se srdcem otevřeným přišli, darů náruče přinesli plné a tisíc a jednu zbraň mocnou pro boj s barbarem bílým lidu rodů vyvolených věnovali. I promluvila takto rada nejvyšší: “Toť počátek obrody říše naší jest. Netřeba více služebníkům vyvoleným před nikým prchati a válečníci naši se ctí se do boje vrátit mohou. Zločiny barbarů bílých pomstí, an oni sovám slouží a chtíči boje nerovného. Svůdci a kacíři prolhaní jsou to, srdce jejich jen faleš znají a černá i bílá jsou zároveň. Avšak, bohů odkazu naplnění dojde a oni v smrti tvář pohlédnou.

Příjezd německých vojáků do Akakoru dal podnět k horečné činnosti. Noví spojenci cvičili tisíc válečníků Ugha Mongulala v zacházení s novými zbraněmi, pro které dodnes nemáme vlastní názvy. V řeči našich spojenců jsou to pušky, automatické pistole, revolvery, ruční granáty, dvoustranné nože, nafukovací lodě, stany, plynové masky, dalekohledy a další záhadné vojenské vybavení.  Vybraní stopaři přinesli Ugha Mongulala zprávy o schylující se válce. Lovci nadělali veliké zásoby masa, zatímco ženy tkaly a vyráběly sandály pro muže. Podle instrukcí německých vojáků také sešívaly veliké, kožené vaky na přepravu hnědé, velice hořlavé kapaliny, jež pocházela z tajných zdrojů v horách, známých pouze našim kněžím. V případě nenadálého útoku nepřítele měli válečníci vlít tuto kapalinu do řek a zapálit ji. Jedinná pochodeň pak změnila řeku v moře plamenů. Během těchto příprav na válku se pod velením německých vojáků shromáždilo dvanáct tisíc bojovníků na východní hranici říše na horních tocích Červené Řeky a Černé Řeky. Zde muži čekali na znamení k útoku, protože chtěli vést spravedlivou válku, jež nemohla skončit jinak než vítězstvím.

A nyní o Akakoru vyprávěti budeme, o slavnostech v Slunce Chrámu Velikém a o kněží našich motlidbách. K nebi své tváře vzhůru obrátili, motlitby k bohům o pomoc vysílali a volání srdcí jejich takto znělo: “Ó světlo nádherné, nebes srdce i země, plození všeho přeštědrého dárce, síl svých nám naděl a moc svou sdílej s námi. Nechť vítězství bojovníkům našim chrabrým najíti se zdaří, na cestách i na ztezkách, v roklích i na vodách, ve hvozdech lesů dávných i v džungli liánové.”

K očekávané válce však nikdy nedošlo. Přesně ve chvíli, kdy se již němečtí vůdci radovali z jistého vítězství, byli poraženi. Poslední skupina německých vojáků přišla v doprovodu žen a dětí a doručila zprávu o naprosté porážce jejich národa. Mocnější armády jejich nepřítele zničily jejich říši a zpustošily jejich zem, a před zajetím se zachránili kvapným útěkem jen někteří. Od této chvíle se od Německa nedala očekávat žádná pomoc.

S příjezdem posledních německých vojáků přišlo veliké zklamání a mého lidu se opět zmocnilo zoufalství. Noví spojenci nemohli přistát na východním pobřeží Brazílie a tím nám byla znemožněna válka proti bílým barbarům. Naděje na novou říši se zhroutily a nejvyšší rada přikázala návrat bojovníků do Akakoru a spolu s ostatními příslušníky Ugha Mongulala rozhodla o osudu německých vojáků, jejichž přítomnost v hlavním městě znamenal těžko řešitelnou situaci. Patřili jinému světu, jenž neznal odkazu bohů, a žili podle jiných zákonů. Také nerozuměli našemu jazyku a neznali naše písmo. Avšak mí lidé je také nemohli poslat zpět do jejich vlasti. Byli by zajati a vyzradili by tajemství Akakoru. Sice s nevolí, ale nakonec se nejvyšší rada rozhodla přistoupit na požadavek Reinhy a vyvolení služebníci přijali německé vojáky nastálo, stejně jako před patnácti sty lety přijali Góty, a přítomní Němci se stali součástí mého národa podle odkazu bohů.    

2 Noví lidé
1945 - 1968

Druhá světová válka skončila smrtí milionů lidí se spoustou zmizelých a zmrzačených. Mnoho zemí světa se dostalo do vážných ekonomických a finančních problémů. Strach a podezíravost stály za vytvořením dvou mocenských bloků, vzájemně rozdělených nepřátelskými ideologiemi. Tento spor se sice nijak zvlášť netýkal jihoamerického světadílu, zato vyvražďování divokých indiánů přerostlo do zatím nevídaných rozměrů. Jak bylo zjištěno, brazilská Služba pro ochranu Indánů byla již po dlouhý čas nástrojem silných ekonomických skupin a sloužila přesnému opaku toho, co stojí v jejím jméně, k vytěsňování a vybíjení původního obyvatelstva. Během dvaceti let padlo za oběť bílých mocenských intrik a nemocem osmdesát indiánských kmenů. Kdo přežil, uprchl do nepřístupných oblastí horských pramenů řek.

Život německých vojáků v Akakoru

Jsem jenom jedním člověkem, ale hovořím hlasem mého lidu. Mé srdce patří Ugha Mongulala a vypovím o všem, co tíží srdce mého národa. Vyvolené rody již nechtějí válku, ale také se nebojí zemřít a neschovávají se za kameny. Smrt jim nenahání starch, protože je součástí našeho života. Naopak, jsou to bílí barbaři, kdo se bojí smrti. Na boha a na síly silnější jejich vlastních si vzpomenou jen ve chvíli, kdy v nich vyhasíná život, nebo je postihne nějaká živelná pohroma, aby jim ukázala, že zemi vládnou mocnější bozi než jsou oni sami. Ve dne jim myšlenka na smrt pouze otravuje život a zdržuje je od jejich podivných rozkoší a radostí. Bílí barbaři dobře vědí, že jejich bůh s nimi není příliš spokojený a že by se měli hanbou propadnout, protože je nenaplňuje nic než nenávist, chamtivost a zloba. Jejich srdce jsou jak veliké, špičaté háky, zatímco by měla být zdrojem světla, které pokoří temnotu a přinese světu jas a teplo. A proto musíme bojovat jak jest psáno v Kronice:

A všichni shromáždili se, klan sluhů vyvolených, i ti z kmenů připojených, z malých i velikých. V jednom místě sešli se, by rozhodnutí rady nejvyšší dočkali se. Po cestě strastí plné pokorně zde stáli a kněží nejvyšší takto oslovil je: “Co jen jsme učinili, že barbar bílý jak zvěř nás stíhá a do země naší jak jaguár vtrhl lítý? Ke konci smutnému to dospěli jsme. Ó, kéž Slunce na nás by opět zářilo a mír lidem našim přineslo.” Kněží nejvyšší v žalu a úzkosti vyřkl slova ta, v slzách a vzdychaje, an rada nejvyšší válku chtěla vésti, válku to poslední v životech Ugha Mongulala.

Sen znovuzrození říše se rozplynul ve chvíli, kdy roku 12,426 (1945) došlo k přerušení našeho spojení s Německem. Ugha Mongulala stály opět samy, avšak poprvé držely ve svých rukou mocné zbraně svého protivníka a dva tisíce zkušených německých vojáků bylo připraveno bojovat s nimi. Nejvyšší rada marně doufala v příchod nových a silnějších vojů na východní pobřeží Brazílie, abychom pak spolu zaútočili na bílé barbary na dvou frontách najednou. Akakor se po porážce svého spojeneckého národa musel tohoto plánu vzdát a Sinkaia povolal svou armádu zpět do hlavního města.

V této době se již němečtí vojáci začali začleňovat do společenství vyvolených služebníků a nebylo to snadné. Tito spojenci neznali ani odkaz bohů, ani náš jazyk, ani naše písmo. Kněží tedy zjednodušili psané znaky našich praotců, aby jim tento úkol usnadnili. Vybrali jedinný znak pro každé písmeno německého písma a pak začali používat tyto znaky, jimž rozuměly oba národy, k zaznamenávaní událostí do kroniky. Ugha Mongulala pak přijala ta slova německých vojáků, která označovala předměty a vybavení, jež jsme doposud neználi. Také se naučili slova, která vyjadřují činnosti, jako je dělat, utíkat a stavět. Zanedlouho se vyvolení služebníci a němečtí vojáci domlouvali řečí sestavenou z němčiny a quechua.

Nyní už také mohli Němci navštěvovat školy našich kněží a učit se o odkazu bohů. Jelikož nám prokázali své schopnosti v boji, nejvyšší rada jim svěřila důležité správní úřady. Dva z jejich nejvyšší důstojníků se stali vrchními veliteli a dalších pět se stalo součástí sboru starších. Každý měl jeden hlas a mohl se zůčastnit rozhodování. Jen úřad prince a nejvyššího kněží byly ještě stále výlučně vyhrazeny Ugha Mongulala.

Vzorek zjednodušeného písma praotců po příchodu německých vojáků

A tak kněží nejvyšší k připojeným promluvil:  “Že bratrů svých neuzříte více, neželte, že navždy jste ztratili je, neoplakávejte. Na věky bohové od vás jich oddělili, však odradit se nenechte a silní buďte. Osudu svému vstříc spolu vyjděmež, an zde my jsme, bratři vaši noví, a praotcům našim služme pospolu.” A vojáci němečtí ruku k dílu společnému přiložili, an zdůvodniti sebe v očích bohů našich chtěli, i nástrojů svých chopili se ruče a práce se jali tak, jako i služebníci vyvolení.

Přítomnost německých vojáků změnila životy Ugha Mongulala. S jejich záhadnými nástroji budovali pevné, dřevěné domy, vyráběli stoly, židle a postele a zdokonalili tkalcovský stav Gótů. Naučili ženy jak zhotovovat nové ošacení, které kryje celé tělo, a mužům ukázali jak zacházet se svými zbraněmi a jak budovat podzemní úkryty. Aby zajistili dostatek jídla v dobách nouze, vymýtili porost v údolích a vysázeli kukuřici a brambory. Ve vysokých horách pěstovali veliká stáda horských lam a tak zajistili zásoby masa a vlny. Avšak největším pokrokem našich spojenců byla výroba záhadného prachu, udělaného z kamene a zeleného písku. I malé množství postačilo, aby zničilo celý dům. Němci používali tento střelný prach, jak prášek sami nazývali, ve svých zbraních. Neviditelné šípy vyráběli ze svítícího železa, které lili přes síto do korýtka studené vody, a to se zformovalo do kulatých kulek. Ty pak byly neviditelnými šípy do jejich zbraní.

S postupem času se němečtí vojáci nadále prolínali s mým lidem. Zakládali si rodiny a svým synům dávali po vzoru vyvolených rodů jména divokých zvířat, muhutných stromů, prudkých řek a vysokých hor. Plnili svou vojenskou povinnost, pracovali na polích a žili podle Lhasových pravidel. Zdálo se tedy, že by mohli brzy zapomenout na svou otčinu, avšak stejně jako se jaguár vrací na svá loviště, nebyli schopni zapomenout na své Německo. Na konci každého měsíce se vydali hodovat na horu Akai, zpívali tam své staré písně a pili zkvašenou šťávu z kukuřice. Jejich vůdci také hráli šachy, hru, která se hraje na malované desce dřevěnými figurkami. Pak se opět vrátili do Akakoru ke svým rodinám.

Války v Peru

V roce 12,444 (1963) začala ze západu pronikat nová vlna bílých usedlíků. Objevili skryté, zlaté doly Inků a začali je rabovat. Kraje se zmocnila zlatá horečka a s ní se táhli do okolí hory Akai čím dál, tím větší hordy bílých barbarů. Díky tomu museli naši stopaři tuto oblast opustit. Nejvyšší rada opět stála před těžkým rozhodnutím, zda se vzdát poslední provincie na východních svazích And, nebo vydat válečníkům Ugha Mongulala povel k boji. Tentokrát jsme jim na naléhání německých vojáků vyhlásili válku.  

Jako synu prince Sinkaii mi nejvyšší rada svěřila vrchní velení vojsk Ugha Mongulala a na výpravě mne jako poradce provázel německý důstojník. Proto jsem nyní schopen osobně podat zprávu o nastalém střetu s bílými barbary. Dlouhými denními pochody jsme se svými bojovníky pronikli hluboko do pohraniční provincie Peru. Přepadli jsme zlatokopecké tábory, bílé barbary jsme od nalezišť zlata zahnali a ti v nastalé panice z dobytého území uprchli. Následovně jsme i zničili zlaté doly Inků. Peruviánská armáda však rychlým protiútokem zvrátila počáteční úspěch mých válečníků a jen rychlý ústup nás zachránil od naprosté zkázy. Naši pronásledovatelé pak zaútočili na obydlí našeho připojeného kmene Mohutných Hlasů. Vyvraždili ženy a děti, pochytané muže zotročili a nám hrozilo, že nutně objeví i Akakor. Nato se nejvyšší rada vyvolených služebníků rozhodla zapojit do boje i zbraně německých vojáků.

Teprve nyní se bílí barbaři poprvé střetli s rovnocenně vyzbrojeným protivníkem. Mí bojovníci pobili rychlým útokem přední hlídky našeho bílého nepřítele a potom obklíčili jeho hlavní oddíl, usazený v pevnosti zvané Maldonado. Po tři dny vnášely naše válečné bubny veliký zmatek do řad protivníka a po tři dny jim naháněly hrůzu a děs. V časných hodinách čtvrtého dne jsem vydal rozkaz k útoku. Vyrazili jsme ze svých úkrytů, překonali jsme obranné valy a zdi a za hlasitého válečného povyku se hnali na samotnou pevnost. Rozpoutal se lítý boj, který jsme zakončili naprostou porážkou vetřelecké armády. Než se na místo dostavily nepřátelské posily, zmizeli mí válečníci dávno v džungli.

Naše briliantní vítězství odstartovalo na západní hranici naší říše krvavou partyzánskou válku, která trvá dodnes.  Ačkoliv bílí barbaři povolali do boje velikou armádu, k Akakoru se jim postoupit nezdařilo. Naši válečníci jejich vojáky opakovaně odráželi a buďto je zahnali, nebo je pozabíjeni. Avšak i mí lidé trpěli těžkými ztrátami v tomto stále ještě nerovném boji. O život jich v něm přišlo nespočet , a navíc došlo ke zničení více než poloviny naší úrodné půdy na východních svazích And a naše poslední připojené kmeny ztratily důvěru k moci vyvolených služebníků a odvracejí se od nás.

Co bude dál? Mí ĺidé hladověli. Jedli trávu z polí a i kůra stromů jim sloužila za potravu. Byli teď chudí, nevlastnili už vůbec nic a jedinným oděvem jim byly zvířecí kůže. Avšak bílí barbaři jim klidu nedopřáli. Bez milosti nás zatlačovali a brutálně porazili naše vojska. Běloši se očividně snažili vyhladit vyvolené služebníky z povrchu zemského.

Dvanáct bílých důstojníků

Během války proti prospektorům a bílým usedlíkům na západě byl na naší východní hranici klid. Od odchodu sběračů gumy se bílí barbaři omezili jen na občasné výpravy podél Červené Řeky. Dál se neodvážili ze strachu ze zlých duchů liánové džungle And. Tímto směrem zůstali Ugha Mongulala nerušeni, ochraňováni pověrčivostí bílých barbarů.

Až v roce 12,449 (1968) narušila tento pokoj nečekaná událost. Na horním toku Červené Řeky ztroskotalo letadlo, jak hromového ptáka bílých barbarů nazývají němečtí vojáci. Spadlo na území našeho připojeného kmene Černých Srdcí a ti zajmuli všechny, kdo pád letadla přežili, načež poslali zprávu do Akakoru. Sinkaia, princ Akakoru, mi nařídil bílé barbary zabít. Já jsem však jeho příkaz nesplnil. V zájmu zachování míru na východní hranici jsem si zajatce Černých Srdcí vyžádal a osobně je dovedl do jejich města Manaus na Veliké Řece. Nedbal jsem výslovného příkazu mého otce nyní se na mne vztahuje trest smrti. Jenže, kdo asi tak bude nastávajícího prince trestat? Ugha Mongulala jsou z té nekonečné války u konce svých sil a touží už jen po míru.    

Na můj pobyt v Manaus těžko kdy zapomenu. Poprvé v životě jsem viděl, jak moc se liší města bílých barbarů od osad a měst Ugha Mongulala. Jejich ulice plní nespočetné davy lidí a všichni někam utíkají a spěchají, nebo se ženou městem v podivných strojích, jimž říkají automobil, jako kdyby je všechny pronásledovali zlí duchové. Zaplavují své město příšerným hlukem a všude kolem se z jejich strojů valí zlý puch. Je pravdou, že obydlí bílých barbarů jsou deset, i dvacetkrát vyšší, než příbytky,které si staví mí lidé. Nicméně, jednotlivé rodiny vlastní jen malý kousek každého vysokého domu a tam hromadí své vlastnictví a bohatství, které si bílí barbaři pořizují v jakýchsi určitých místech, které slouží jen tomuto účelu. Avšak člověk si nemůže jen tak vzít cokoliv, co potřebuje. Ne, ne. Za vše musí odevzdávat malé kousky papíru, kterých si bílí barbaři nesmírně cení, a které nazývají peníze. Čím víc jich někdo má, tím větší má respekt a úctu druhých. Peníze ho činí mocným a pozdvihují ho nad ostatní, jako by byl bohem. To však vede k podvádění a zneužívání každého každým a srdce bílých barbarů nenaplňuje nic, než nepokojná zlomyslnost i ke svým vlastním bratrům.

Člověk z rodu Ugha Mongulala nemůže rozumět městům bílých barbarů. Jsou jak mraveniště a hemží se pohybem i v noci, stejně jako během dne. Jakmile jen slunce sklouzne za západní pahorky a skončí svou denní pouť, bílí barbaři osvítí své ulice a domy velikými světly, až jsou stejně jasné v noci, jako jsou jasné za slunečného dne. Jejich záře je přitahuje jako hmyz a oni se shromažďují ve velikých síních, kde spolu popíjejí ty nejroztodivnější opojné nápoje. Jen tak se dokážou rozjařit, radovat se a být snad chvilku i šťastní. Jiní však jen sedí před bílým kamenem a s očima široce otevřenýma civí na jakési živé obrázky. Někteří také postávají před velikými okny podél městských cest, užasle do nich nazírají, a jak svátosti obdivují věci, které zde někdo vystavuje na odiv.

Bílí barbaři žijí ve světě klamu a iluzí a já jim nerozumím. Jenom aby si nastavili den, zabíjí svými světly tmu, takže žádnému stromu a žádné rostlině, zvířeti, či kamenu, nedopřejí zaslouženého odpočinku. Pracují neúnavně, jako mravenci, a přitom vzdychají a skučí, jako kdyby je drtil těžký náklad. Snad mohou i myslet na radostné věci, avšak nesmějí se. Snad mohou mít i nešťastné myšlenky, ale ani nepláčou. Jsou lidmi, jejichž tělesné smysly se potýkají s jejich duší. Jsou sami v sobě rozpolceni a ve svém nitru bojují sami proti sobě.

V Manaus jsem se dozvěděl, že mí bývalí zajatci byli vysokými důstojníky brazilské armády. Prokázali mi jejich vděčnost za svou záchranu tím, že mi dali příjmení Nara. Tatunka, to je moje první jméno, znamená “veliký vodní had”. Vysloužilo jsem si ho tím, že jsem přemohl nejnebezpečnějšího tvora Veliké Řeky. Nara pak znamená v jazyce mého lidu “nevím”. Takto jsem odpověděl na dotaz důstojníků, když se mne zeptali, jak se jmenuji druhým jménem. Tím vzniklo mé jméno Tatunka Nara, doslova Veliký Vodní Had Nevím.

Ve městě bílých barbarů jsem se zdržel jen krátce. Netrvalo měsíc od mého příchodu a stopař Černých Srdcí mi přinesl z Akakoru skličující zprávu. Vojáci bílých barbarů vážně zranili mého otce v boji a můj otec, princ Sinkaia, se dožadoval mého okamžitého návratu. Opustil jsem tedy bílé důstojníky a s rychlostí našeho klanu jsem byl začátkem období dešťů roku 12,449 zpět v Akakoru. Můj otec však několik dnů nato svým zraněním podlehl a Ugha Mongulala v něm ztratily svého vůdce, jak psáno jest v kronice: 

Zemřel Sinkaia, syna bohů výsostného, Lhasy, nástupce právoplatný. I plakali hořce válečníci lidu vyvolených pro vladaře svého, a žalm světla za Sinkaie zazpívali, prince princů všech, jenž opustil jich. Zločinu nižádného dopustil se a dveře křivdě, namísto práva, nik neotevřel. Ctihodným nástupcem Lhasovým se stal a jako on vždy vládl, v časech všech, když z jihu vítr vál, když ze severu foukal, když od západu dul, či ze stran východních burácel. I do života druhého Sinkaia vstoupil a žalmy pohřební lidu jeho provázely ho, až do nebes východních on vznesl se.

Nový princ

Tři dny po své smrti byl Sinkaia, právoplatný princ klanu vyvolených, pohřben ve Velikém Chrámu Slunce v dolním Akakoru.  Kněží odnesli jeho tělo ozdobené zlatem a drahokamy do pohřebního výklenku, jenž Sinkaia sám svýma rukama do kamene vytesal, a tam ho zazdili. Nejvyšší kněží pak v přítomnosti jeho nejbližších důvěrníků přednesl předepsaná slova:

Nebes a Země bohové, kdo osudu člověka určují a o něm rozhodují, stálosti a věčnosti bohové, nekonečna princové, motlitbu moji vyslyšte: “Muže toho v království přijměte svém, činů jeho velikých neopomeňte, činů prince velikého, Sinkaii, neb život jeho k vám se navrací, ó bohové, a příkazů vašich nyní vyplňuje, a nikdy neopustí vás, a s vámi dale pokračovati bude ve věčnosti hájemství, ve světla říši vaší.   

Však zlá znamení se zjevila na nebesích během Sinkaiova pohřbu a bojovníci Ugha Mongulala utrpěli těžké porážky. Připojený kmen Hadožroutů odvrhl Akakor a přidal se na stranu bílých barbarů. Doba dešťů přišla s prudkostí, jíž podobnou ani ti z nejstarších nikdy nezažili a nepamatovali. Vyvolených rodů se zmocnilo zoufalství a strach a v těchto podmínkách se také sešla nejvyšší rada, aby vybrala nového prince, zákonného panovníka klanu Ugha Mongulala. Dle odkazu bohů si mě předvolali do trůní síně dolního Akakoru a po tři dny a tři noci mne nejvyšší rada podrobovala zkoušce z tradic a minulosti vyvolených rodů. Pak mne nejvyšší kněží zavedl do tajných komnat dolního Akakoru a svěřil můj osud do rukou bohů.

S východem slunce jsem v časných raních hodinách vstoupil do utajeného chrámu. Oděn ve Lhasově zlatém hávu jsem sestupoval širokým schodištěm, které mne zavedlo do místnosti, o které dodnes nemohu říci, zda byla malá, či veliká. Její nekonečně modravé zdi snad neměly ani začátku, ani konce. Na tesaném, kamenném kvádru, mne uvítaly voda a chléb, znamení života a smrti. Dle příkazů kněžího jsem v hlubokém tichu místnosti pozřel něco z chleba a upil z vody. Náhle mne obklopil všudypřítomný hlas, zněl jakoby přicházel odevšud, i z mého nitra, a vyzval mě, abych vstoupil do další místnosti. Připomínala Veliký Chrám Slunce. Zdi byly ověšené mnoha podivnými, neznámými nástroji, které se blyštěly a třpytily ve všech možných barvách. V podlaze žhnuly tři zapuštěné, veliké kvádry, jako by byly z rozpáleného železa, a já jsem se dlouho díval na všechno to zvláštní vybavení. Pak na mne opět promluvil ten záhadný hlas a vedl mne dál a stále hlouběji do třetí místnosti. Mé oči oslnilo světlo tak jasné, že jsem zde dlouho mžoural očima, než jsem začal rozpoznávat cosi, co se mi natrvalo vrylo do paměti, a na co už nikdy nezapomenu. Ve středu místnosti, z jejíchž stěn vyzařovalo to nepochopitelné světlo, stály čtyři bloky z průzračného kamene. Přistoupil jsem k nim teprve poté, až jsem se probral ze svého úžasu. Mé oči hleděly na čtyři záhadné tvory, čtyři živé–mrtvé, čtyři snad spící lidské bytosti, tři muže a jednu ženu. Vznášeli se v jakési tekutině, do níž se nořili až po prsa, v každém ohledu bezpochybně lidi, s tou vyjímkou, že měli na rukou i na nohou po šesti prstech. Nevím, jak dlouho jsem tam před spícími bohy stál, než mne stejný hlas zavolal zpět do první místnosti. Udělil mi rady plné moudrosti a odhalil mi budoucnost vyvolených rodů, avšak navěky mi zapověděl o tom s kýmkoliv hovořit. Po třinácti dnech jsem se vrátil z tajného chrámu a nejvyšší kněží mne pozdravil jako nového, zákoného vládce Ugha Mongulala.

Splnil jsem svou zkoušku bohů a můj lid jásal. Nicméně, nadšení vyvolených služebníků se mne jen stěží dotklo. Záhadné bytosti na mě zapůsobily příliš hlubokým dojmem. Byli živí? Byli mrtví? Byli to skutečně bohové? Kdo je tam umístil? Ani nejvyšší kněží neznal odpověď. Tajné město chrámů dolního Akakoru v sobě skrývá znalosti a moudrost dávných otců. Nám předali jen část svého dědictví a jen oni si uchovali veškeré pravdy, skutečné tajemství jejich životů.   

Takoví byli bohové. Měli rozum a byli znalí a prozíraví. Když se zahleděli, viděli vše, každé zrnko prachu na zemi a na nebi, i věci vzdálené a skryté. Znali věcí budoucích a plánovali v souladu se svým věděním. Se zrakem kupředu zaměřeným za tmu noci, ochraňovali osud lidstva. 

3 Tatunca Nara
1968—1970

Rozvoj velikých ropných polí v džunglích Peru uvedlo do pohybu třetí vlnu ekonomického otevírání Amazonie bílou civilizací. Peruánci nyní kolonizovali kdysi panenské oblasti provincie Madre de Dios a Brazílie se rozhodla k výstavbě trans-amazonské silnice. Tento vývoj ještě uspíšil vymírání indiánských kmenů. Ztratily svá poslední území  a nemoce bílých kolonizátorů kosily jejich populace stejně jako hlad. Podle odhadů zbylo pět set let po objevení Ameriky z původních osmi milionů obyvatel lesů jen ubohých stopadesát tisíc.

Plány velitelů

Když jsem byl ještě chlapec a můj otec ještě žil, ukázal mi zemi na východě a na západě a neviděl jsem tam nikoho, krom lidu Ugha Mongulala a jejich připojených kmenů. Po mnoha letech jsem se tam vypravil znovu a viděl jsem jen cizáky, kteří sem přišli, aby připravili oprávněné vlastníky o jejich dědictví. Proč? Proč se lidé Ugha Mongulala museli vzdát své země, běhat po horách, a přát si, aby je nebesa rozdrtila? Kdysi dávno byli velikým národem a dnes jich zbývá jen pár. Nemají nic než kousek hor a ještě stále mají i Akakorskou kroniku, psanou historii nejstarších lidí na zemi. Bílí barbaři o ní dodnes nic nevěděli. Nyní ji však odhaluji, aby vyplavala pravda na povrch a šířila se, protože to je mým úkolem náčelníka připojených kmenů a prince vyvolených lidí.

Dva roky minuly od smrti Sinkaie, nedostižného prince, a vyvolení služebníci se shromáždili společně s německými vojáky a s připojenými kmeny. Lidé všech vrstev a národů se setkali, aby se uradili a našli cestu, jak se zachránit. Do Akakoru přišli dokonce i ti, kdo neměli domova a sami chodili po lesích, protože jejich potřeba byla největší. Svit slunce slábl a mračna zakryla nebe. Lidé žili v bídě a běhali po lesích na věčném útěku před vetřelci. I zvedli své tváře k nebesům a zapřisahali bohy, skuhraje o pomoc  v jejich odboji proti bílým barbarům.

Několik měsíců poté, co jsem se roku 12,449 (1968) dostal v Akakoru k moci, se s obnovenou divokostí znovu rozhořely ohňě bojů na západní hranici. Vůdci našich nepřátel napadli připojený kmen Černých Srdcí a zajali jeho náčelníka. Snažili se tím odradit jeho válečníky od odporu a donutit je, aby se vzdali svého sdružení s Akakorem. Avšak bílý barabar tentokrát neuspěl a přes veškeré kruté mučení se jim nepodařilo si podmanit válečníky našeho posledního, a stále ještě věrného spojence. Kdykoliv byl některý z klanu Ugha Mongulala polapen, následoval pravidla velitelů. Nejedl a nepil sedm dní a pak poručil svou duši bohům.

Nařídil jsem zamaskovat všechny chrámy, paláce a domy bambusovými a rákosovými rohožemi, abych zabránil objevení Akakoru z letadel. Nechal jsem zničit okolní strážní věže a nahradil je kopanými pastmi. Po několika měsících již naše hlavní město zarostlo džunglí natolik, že i připojené kmeny měly potíže ho najít. Přístup k městu jsme nyní bílým lovcům a prospektorům kompletně uzavřeli.  Na svých průzkumech nacházeli jen opuštěné ruiny a domnívali se, že jsou posedlé zlými duchy, a drželi se za naší hranicí u Velikého Vodopádu. 

Avšak zlí duchové nežili v lesích. Žili v Akakoru.  Velitelé Ugha Mongulala a důstojníci německých vojáků s hrůzou pozorovali narůstající moc bílých barbarů. Plánovali výpravu do Cuzca, hluboko na jejich území a už se i pustili do nezbytných příprav. I připojené kmeny byly připraveny a jedinné, co bylo dle odkazu bohů potřeba, byl princův souhlas. Přes všechen nátlak, jak ze strany německých vojáků, tak ze strany mých generálů, jsem válečný plán odmítl. Má zkušenost z Manaus mne přesvědčila o nesmyslnosti a bezvýslednosti takového podniku.  Našich nepřátel bylo příliš mnoho a můj lid nemohl úspěšně čelit jejich záludnosti a lstivosti. Navíc jsem se obával, že by se válka rozšířila všude a v sázce bylo i tajemství Akakoru. Proto jsem poslal netrpělivé vůdce a důstojníky na nebezpečné hranice a pracoval na užších vztazích s kněžími, abych posílil svou pozici prince. Ani oni nevěřili v úspěch všeobecné války a nabádali k pomalému ústupu do podzemních obydlí bohů. Neztratil jsem však ještě veškerou naději. Jelikož nám veškerá udatnost mých válečníků nepřinesla kýžený, celkový úspěch, rozhodl jsem se to nyní zkusit s mírem.

Vysoký kněz bílých barbarů

A tak jest psáno v Akakorské kronice:

Neštěstí převeliké na služebníků vyvolených postihlo. Půda sluncem spálená, vyprahlá a rozpukána ležela, plodiny polí v žáru jeho hynuly, v suchopáru, jenž zemi naši zachvátil. Hor lidé hladověli, i v údolích a na planinách, a ani v lesích nebylo čeho jísti. Služebníkům vyvoleným vymření zdálo se býti údělem, bohů vůlí z tváře země smeteni býti, kdo bratrů svých zatratili a národa krve své a otců stejných prokleli.

Rok 12,450 (1969) přišel s hrozivým suchem. Doba dešťů se opozdila o dněkolik měsíců, lovná zvěř se stáhla k prameništím řek a na polích nic nerostlo. Pro záchranu svého lidu jsem se rozhodl k zoufalému činu. V souladu s názory kněží, avšak bez vědomí nejvyšší rady a vůdců válečníků, jsem se vydal vyhledat bílé barbary. V oblečení německých vojáků jsem opustil Akakor a po obtížné cestě jsem dospěl do Rio Branca, jednoho z velikých měst na hranicích Brazílie a Bolívie. Zde jsem vyhledal vysokého kněze bílých barbarů, se kterým mne seznámilo dvanáct zachráněných důstojníků. Vyjevil jsem mu tajemství Akakoru a předestřel před něj utrpení mého národa. Jako doklad svého vyprávění jsem mu přinesl dva důkazy našich bohů a ty ho vskutku přesvědčily. Souhlasil s mým požadavkem a společně jsme se vydali na cestu do Akakoru.

Návštěva vysokého, bílého kněze v Akakoru způsobila ohromné pozdvižení a vedla k bouřlivým hádkám s nejvyšší radou. Stařešinové a velitelé válečníků se s ním vůbec nechtěli setkat a v zájmu zachování tajemství Akakoru dokonce požadovali jeho zajetí.  Jen kněží byli ochotni s ním jednat o spravedlivém míru. Po nekonečném handrkování udělila nejvyšší rada bílému knězi šest měsíců na to, aby vypověděl jeho vlastním lidem o nesnesitelné situaci Ugha Mongulala. Na podporu jeho svědectví jsme mu předali několik spisů našich praotců. Pokud by nebyl schopen přesvědčit bílé barbary, měl tyto dokumenty vrátit Akakoru.  

Šest měsíců čekali naší stopaři na jeho příjezd na dohodnutém místě u horního toku Červené Řeky, ale kněz se nikdy nevrátil. Až později jsem se dozvěděl, že přišel o život v leteckém neštěstí a zmíněné dokumenty poslal do vzdáleného města, zvaného Řím. To mi alespoň sdělili jeho sluhové. Po uplynutí lhůty jsem svolal nejvyšší radu, abychom probrali osud mého lidu. Stařešinové i kněží byli zklamáni a volali po krvi. Jakožto princ Ugha Mongulala jsem opět zamítl jejich přání svým právem tří vet. Rozhodl jsem se sám zkusit dokázat, co se bílému knězi nezdařilo.

I rozloučení toto s Tatunkou jest, zákonným princem rodů vyvolených. On silný byl a tak od lidu svého odloučil se. Jak had vodní, veliký, k nepříteli se blížil tiše a po ztezkách zrádných samojedinný kráčel. Jen kněží Slunce Chrámu Velikého modlitby jeho chránily a jej provázely: “Ó, bozi vy, kroky jeho před nebezpečím střezte v temnotách dnešních dnů, za zlých noci stínů, a neúspěchu jeho nedopusťte. Nechť barbarů bílých nenávist překoná, i proradnost jejich slov a podlé jejich jednání, an služebníci vyvolení po míru jenom touží.” I na cestu kostrbatou Tatunka se vydal a jen bohů oči na něm spočívaly. Roklemi v tváře potu se pachtil a řek divokých brodil peřeje. Však krok jistý jeho země pevné našel a na pouti své Tatunka jedenkrát neklopýtl. A tak Tatunka břehu druhého se dobral svého trmácení, kde barbar bílý domů svých si z kamene bílého a malty vystavěl.

V říši bílých barbarů

V roce 12,451 (1970) jsem strávil osm měsíců v zemi našich úhlavních nepřátel a nikdy na to nezapomenu. Ten čas se mi stal nejtrpčí zkušeností, jakou jsem kdy prožil, a ta mi jasně ukázala, jak nestejná jsou srdce našich národů. Bílým barbarům je vlastní jen bohatství, moc a násilí. Jejich mysl je hustě propletena jak křoviny velikého močálu, jež vše umoří a kde se nic nezazelená a nic neplodí. Zato Ugha Mongulala žijí dle odkazu bohů. Jejich lidé přidělili vlastní místo k žití a sdostatek země všem kmenům a národům, aby se uživily. Přinesly lidstvu světlo poznání k jejich prozření a aby šířily moudrost a vědění bohů.   

Konečnou neoblomnost bílých barbarů jsem nesl o to hůře, že má první setkání se zdála být úspěšná. Důstojníci, které jsem zachránil, se za mne přimlouvali a byl jsem představen vysokému brazilskému úředníku. Popsal jsem mu těžkou situaci svých lidí a poprosil jsem ho o pomoc. Bílý vůdce mě překvapeně poslouchal a slíbil, že mou zprávu podstoupí dál. Mezi tím mě poslal do Manaus, kde jsem měl očekávat rozhodnutí brazilské vysoké rady.

Tři měsíce jsem žil ve vojenském táboře bílých barbarů. Jejich vojáci byli velmi dobře vycvičeni a znali život na řekách i v liánové divočině. Zúčastňovali se pravidelných tažení do nejvzdálenějších oblastí jejich říše. K mé nesmírné nelibosti jsem se od nich dozvěděl, že válčí prakticky v celém pohraničí. V provincii Mato Grosso bojovali proti kmeni Tuláků, u pramenů Veliké Řeky vypalovali vesnice kmene Zlých Duchů a z krajin Akahimu vytlačovali divoké kmeny a hnali je zpět do hor. 

Ještě jsem se nepřenesl přes hrůzostrašné popisy jejich akcí, když jsem byl předvolán do hlavního města Brazílie. Zde jsem opět popsal zoufalství a beznaděj mého lidu a odhalil jsem historii Ugha Mongulala nejvyšším vůdcům bílých barbarů. Vyslechli mne s údivem a byli připraveni si ověřit mé zprávy, a také mne poslali za zástupcem Německa. Přijal mě laskavě a pozorně mě vyslechl. Potom ale prohlásil, že mi nemůže věřit, protože k vylodění dvou tisíc německých vojáků v Brazílii nikdy nedošlo. Uvedl jsem mu i několik jmen, ale ani to ho nepřesvědčilo, a netrpělivě mne vypoklonkoval s doporučením, abych vložil osud svého lidu do rukou bílých barbarů.

Od tohoto rozhovoru uplynuly necelé dva roky a jenom na hranicích Bolívie a Brazílie vyvraždili bílí barbaři sedm z našich připojených kmenů, mezi nimi hrdý kmen Černých Srdcí a kmen Mohutných Hlasů, a čtyři divoké kmeny prchly k pramenům Červené Řeky, aby se vyhnuly jejich osudu. Pod palbou jejich zbraní padla také třetina mých lidí. Je snad toto tím, co měl na mysli německý zástupce, když mi radil, abych vložil osud svého národa do jejich rukou?

Takoví jsou bílí barbaři. Jejich srdce jsou naplněna nenávistí a jejich činy jsou přeukrutné. Nemají žádné pochopení, jejich tváře jsou závistivé a mají dvé srdcí, černé i bílé zároveň. Vládne jim chtíč bohatství a moci. Plánují zhoubu vyvolených služebníků, kteří jim nijak neublížili. Avšak bohové jsou spravedliví a potrestají ty, kdo poruší jejich odkaz. Bílý barbar draze zaplatí za své zločiny a odpyká si své hříchy, neboť kruh se uzavírá. Významná znamení plní oblohu a třetí veliká pohroma už na sebe nenechá dlouho čekat. Ta je zničí stejně jistě jako voda uhasí oheň a jako světlo zabije tmu.

Strávil jsem v zemi bílých barbarů sedm měsíců a jeden z jejich vůdců mi slíbil, že mne doprovodí k Velikému Vodopádu, dvacet hodin pěšmo od Akakoru. Zde se chtěl poprvé setkat s mými lidmi. Až po roce měla být naplánována výprava větší skupiny bílých vojáků do Akakoru, hlavního města Ugha Mongulala. To mi dalo čas připravit můj národ na jejich příchod. Byl jsem šťasten a můj úkol se zdál být splněn. Avšak bílí barbaři mi opět ukázali veškerou zlobu svych srdcí. Porušili naši dohodu, kterou sami navrhli, a v Rio Brancu mne zajali. Mne, prince vyvolených rodů, prvního služebníka bohů, spoutali jako divé zvíře a zavřeli mne ve velikém kamenném domě. Jen bohům jsem mohl poděkovat, že se mi podařilo uniknout. To oni mě naplnili sílou, která mi umožnila zlomit má pouta. Své nepozorné strážce jsem srazil k zemi a uprchl. Osm měsíců po mém odchodu jsem se vrátil do Akakoru s prázdnýma rukama, zklamaný prolhaností a proradností bílých barbarů.

A shromáždili se kněží a ve Slunce Chrámu Velikém po dní třinácte se postili a životů svých obětovati chystali se, by srdcí svých dětem jejich a manželkám a potomkům jejich věnovali, an pro lid svůj zemřít hodlali. Toť cenou bylo, již zaplatit se uradili, toť daní bylo, již uvolili se odevzdat, by klan rodů vyvolených spasili.

Lidé Ugha Mongulala však nepřijali oběť jejich kněží. Před dvanácti tisíci lety zavrhli lidské oběti a drželi se zákonů svých bývalých pánů, od kterých by se nikdy neodklonili, protože jsou věčnými zákony a rozhodují o životě celého klanu vyvolených služebníků. Ty předepisují každému jednotlivci jeho úlohu ve společenství, jak jest psáno v Akakorské kronice, v pravdivém slově a jasném písmu.

I stalo se před časy dávnými, že kámen dlažební na cestě k slunce chrámu ležel. I zřel kámen tento lidí denně přes něj chodit, by bohům svým darů nabídli. Všech světa koutů čtyř lidí patřil a touha veliká v něm se vzedmula. I vkročil na kámen ten kněží nejvyšší a kámen o nohy ho žádal. Překvapení veliké kněžího se zmocnilo a úžas jeho konce dobrati se nechtěl, však mužem moudrým byl a čarodějníkem mocným a všech věcí pánem. I nohou silných kameni dlažebnímu přičaroval, on nohou čtyř mu přiřkl, co nikdy nespočinou. I vykročil kámen ten na cestu svoji dlouhou a údolů i hor za sebou zanechal, plání a hvozdů prošel, a v končiny všechny zabloudil a vše v nich uviděl. A únava převeliká přemohla jej a více již zříti nechtěl, i na cestu zpáteční se dal. Ke Chrámu Slunce Velikému a k místu známému on došel, jež kdysi jeho bývalo, však v místě jeho kámen jiný vetknut vězel. I ztěžklo srdce jeho a slz hořkých proléval, a pravdu převelikou rozpoznal: “Jen ten kdo úlohu jemu dannou naplňuje a společenství svému slouží, své místo mezi svými podrží si a bohů přikázání vyhoví.”

4 Návrat Bohů
I970 - nyní

Svět je naplněn nedůvěrou a nejistotou. Ve všech odvětvích vědění dochází ke změnám a ty ohrožují zakořeněné ekonomické a politické systémy. Počet atomových a vodíkových zbraní by postačil na zničení všeho života na Zemi a vzrůstající nedostatek surovin vedl k poslednímu útoku na doposud neprobádané oblasti. Veliké silnice a letiště v Amazonii poskytují základnu k otevření nesmírných rozloh panenských lesů a tím k dalšímu omezení životního prostoru původního obyvatelstva. Podle odhadů FUNAI, brazilského vládního úřadu pro ochranu indiánů, se roku 1985 s bídou dožije deset tisíc indiánů džunglí.

Smrt prvního z kněží

Když už má člověk jen málo, co by ztratil, a všechny vyhlídky do budoucna se mu jeví beznadějné, obrací se k minulosti. To jsme udělal svým odhalením tajemství nejstaršího národa na světě. Avšak bílí barbaři neuvěřili mým slovům. Jako mravenci zničí vše a vezmou si i tu trochu země, která nám ještě zbývá. Proto se Ugha Mongulala chystají na své vymření, neboť konec se blíží a kruh se uzavírá. Třetí veliká pohroma již přichází a pak se vrátí bohové, jak je zapsáno v kronice. 

“Konec se blíží, běda nám. K jakému jen zániku to smutnému cesta naše vede? Čehože jen se to dopustili služebníci vyvolení, že do hlubin těchto se propadají? Ó, kéž páni naši bývalí k nám by se navratili.” Tak muži rady nejvyšší v neštěstí svém a obavách hořekovali, s okem slzou zalitým a se vzdechy přetěžkými, neb čas ku konci svému se naplňoval. Mračna černá slunce zakrývaly a jitřenka v závoj se halila. Kněz nejvyšší před zrcadlem zlatým hlavu svou k zemi sklonil a v Sluce Chrámu Velikém pak slova tato řkl: “Kdo jen jsou lidé tito? Kdo života jejich dal jim a odkud vzali se? Srdce naše vpravdě obtěžkána jsou, neb činy jejich vskutku zlovolnými jsou. Ukrutnost jak krev rudá z myšlenek jejich prýští, an bytosti tyto nelidskou zlobou posedlé jsou. Však k boji donutí-li zbytků lidu našeho, boje dostane se jim. S oštěpem v rukách našich, a v luk a šíp v srdcích našich důvěrou, smrt nás zastihne, neb služebníci jsme věrní pánů našich bývalých, co vbrzku navrátí se, by oni sami krve naší pomstili.”  

V roce 12,452 (1971), několik měsíců po mém návratu do Akakoru, potkala lid Ugha Mongulala další rána. Zemřel Magus, první z našich kněží. Po zasedání nejvyšší rady se zhroutil k zemi, přemožen žalem a vědomím věcí příštích. Jeho smrt byla Ugha Mongulala zlým znamením, jež nastiňovalo naši nadcházející zkázu.  Postiženi neustálým průnikem bílých barbarů, ztratily lidé klanu svou kuráž a svou víru v odkaz jejich bývalých pánů.

Smuteční obřady za Maguse, nejvyššího z kněží vyvolených rodů, trvaly tři dny. Nejvyšší kněží se sešli ve Velikém Chrámu Slunce a připravili jeho tělo na cestu do druhého života. Zabalili ho do hebké látky a donesli ho k obětnímu kameni před zlatým zrcadlem, okem bohů. K jeho nohám umístili mísu vody a pecen chleba, symboly života a smrti, a stařešinové lidu v oběť nabídli kadidlo, včelí med a zralé ovoce a  vůdci válečníků zavzpomínali na vyjímečné činy zesnulého. Kněží pak odnesli Magusovo tělo do připravené pohřební komory před vchodem Velikého Chrámu Slunce. Po tři dny procházel ve svém žalu bolestný průvod lidu před Magusovou hrobkou a každý z procesí se s ním rozloučil. Dalšího rána, dříve než se sluneční paprsky dotkly země, zavřeli kněží jeho hrob. Magus, přemoudrý první kněží, jenž předpověděl všechny války a jemuž bylo vše odhaleno, se navrátil k bohům.

O Magusovi nyní promluvíme, jenž v srdce lidí rodů vyvolených navěky se vryl, an činy jeho pravdivé vždy byly a spravedlivé. Falše srdce jeho nepoznalo a druhých matení mu cizí bylo. Tělo celé jeho jen moudrost až do kostí morku prodchnula a pravda. On rovnováhu  věcí všech znal, do srdcí lidem nahlížel a přírody zákonům plynně rozuměl. Ve chvíle pohnutí nekonal nikdy, po moci světské nezastesklo se mu, a závisti neznaje, jak bohů zákon říká, on života svého kruh celý uzavřel. Ve smrti hodině jim nenávratně vzdal se, jak slunce za úsvitu vzdá se nebesům, jež o člověka osudu rozhoduje.

Odchod do podzemí

Zemřel Magus, první z kněží Ugha Mongulala, a v souladu s odkazem bohů nastoupil na jeho místo Uno, jeho prvorozený syn. Stejně jako princové musel podstoupit důkladný test nejvyšší rady a mluvit s bohy. Syn Magusův se po třinácti dnech vrátil do Velikého Chrámu Slunce a stařešinové potvrdili jeho hodnost prvního z kněží, a Lhasovu zákonu tak bylo učiněno zadost.

Svolal jsem nejvyšší radu, abychom rozhodli o budoucnosti vyvolených rodů. Setkání trvalo jen krátce a starší lidu se jednohlasně rozhodli nás přemístit do podzemních měst bohů.

A tak se Ugha Mongulala vrátily do stejného místa, kde jejich předchůdci přežili již dvě veliké pohromy. A lidé naříkali, když se vzdávali svých domů a měli zpřetrhat všechna svá pouta s venkovním světem. Němečtí vojáci pak zničili svým prachem chrámy i paláce a ostatní stavby horního Akakoru a válečníci vypálili poslední vsi a osady do základů. Nenechali za sebou jedinný náznak a jedinnou stopu, která by mohla ukázat cestu k Akakoru. Zrušili i několik zbývajících základen v kraji pramenů Veliké Řeky. Připojeným kmenům jsme dali na vybranou se buďto k Ugha Mongulala přidat, nebo přerušit veškeré styky. Ze sedmi zbývajících kmenů se jich šest rozhodlo zůstat ve svých tradičních lovištích. Přidal se k nám jen kmen Hadožroutů a sestoupil s námi do podzemích měst. Uvítali jsme je se všemi poctami a udělili jejich náčelníkovi místo v nejvyšší radě z vděčnosti za jejich věrnost Ugha Mongulala a dědictví bohů.

Odchod je nyní dokonán a vyvolení služebníci teď v podzemních prostorách očekávají návrat bohů. Jejich srdce se zklidnila a vyprávěli svým synům o dnech minulých, o slávě bohů, těch mocných čarodějů, kteří tvořili hory a údolí, vodstva i souš, a pánech nebes, co byli stejné krve a ze stejných otců jako klan Ugha Mongulala. 

Po odchodu služebníků do katakomb roku 12,452 (1971), zůstalo na povrchu jen pět tisíc válečníků. Starali se o pole, sklízeli úrodu a hlásili nejvyšší radě pohyby bílých barbarů. Měli však zakázáno se s nimi potýkat. Pokud se objeví, musí se naši bojovníci stáhnout, aby nevyzradili tajemství podzemních měst.

V dolním Akakoru, Bodo a Kischi, žije ještě stále na třicet tisíc lidí. Ostatní dolní města zejí prázdnotou, nebo slouží za sklady zásob a válečného vybavení, jako například Mu. Umělé světlo dodnes svítí ve třinácti městech bohů a vzduch k dýchání prostupuje stěnami. I veliké kamenné brány lze stále ještě otevírat a zavírat stejně snadno a hladce, jako se pohybovaly před deseti tisíci lety. Po odchodu do podzemí se němečtí vojáci pokusili odhalit záhady dolního Akakoru. Změřili tunely a zhotovili přesné mapy. Na žádost jejich vůdců jsem jim dokonce zpřístupnil i tajná místa pod dolním Velikým Chrámem Slunce a tak i oni spatřili podivné nástroje a přístroje bohů, podobné jejich vlastním. Němci nabyli dojmu, že praotcové opustili jejich podzemní města velice spěšně, jako by byli na útěku. Ale ani naši spojenci nám nebyli schopni vysvětlit jakékoliv taje podzemí, protože bohové vybudovali svá města podle jejich vlastních zvyků, které jsou nám neznámé. Teprve po jejich příchodu snad člověk pochopí jejich díla a chování.

Touto dobou se už první Němci smířili s myšlenkou, že jsou s námi spjati napořád. Buďto zestárli, nebo zemřeli, a jejich děti se už cítí a myslí jako Ugha Mongulala a žijí v souladu s odkazem bohů. Kněží drží bohoslužby ve Velikém Chrámu Slunce, obyčejní lidé vyrábí předměty denní potřeby a úředníci s princem udržují styk s městy Bodo a Kish. Žijeme nyní v období učení se a rozjímání. Všichni lidé tráví svůj čas ve vzpomínkách a s těžkým srdcem si vybavují nádherné dny Lhasova panování. Nezbývá jim nic než naděje, co by je chránilo před útokem bílých barbarů na jejich nynější domovy, a žijí v jistotě, že bohové se brzy navrátí, jak sami při svém odchodu přislíbili. 

Návrat bohů

Pokud by byli lidé Ugha Mongulala jako všichni ostatní, jejich osud by se byl naplnil už před dlouhým časem. Jenže oni jsou vyvolenými služebníky bohů a důvěřují ve své dávné dědictví. I v těch nejhorších dobách žijí tak, jak jim přikazují zákony praotců, a to jim dává právo soudit bílé barbary a varovat lidstvo, jak jest psáno v Akakorské kronice.

Pamp a lesů národové, hor i údolí, varování naše slyšte, neb barbar bílý jak šílený v tanci běsní, druh druha svého morduje a konání vše jeho děsem, krví a zkázou znamenáno jest. Země světlo vyhasíná a temnoty nad cestou se valí, a slyšeti vůkol ničehož než křídel sovích šelest a skřeků lesního ptáka velikého. Silnými státi v protivenství jest nám třeba a jeden z nich blíže příjde-li, napřáhni rukou svých a zvoláním tímto jeho odmítni: “Hlasu dej usnout svému, křikloune! Slovo tvé jako hromobití řachtá a významu k nalezení není v něm. S rozkošemi tvými a chtíči nelibými pomiň nás a navštěvou sem nechoď, s dravým tvým toužením bohatství nepravého a s tvou chamtivostí zběsilou, jež paprskem černým tobě jest a přednější než člověk druhý. Nesmyslné činy tvé všechny sobě ponechej si, i nenechavost rukou tvých, i myšlení tvého zvědavého a žíznivého vědění, jež v konci ničím není než pěnou peřejí. Netřeba jest nám jedinného, neb v bohů dědictví a odkaze uspokojení nalezli jsme sobě, světlo,  jehož jas nezaslepí očí našich a do zmatku duši neuváde, an na cesty paprskem hebkým září všechny, bychom moudrost jeho veškerou vstřebati mohli a jak lidé skuteční žíti mohli.”

Vzpomínám na rok 12,449, kdy jsem poprvé navštívil zemi bílých barbarů. Znovu a opět se mne jejich vojáci vyptávali na jedno a totéž. Sami pak mluvili o životě národů na Veliké Řece, o jejich lenosti a zlozvycích. Divoši, jak mi sdělili, jsou prý od přirozenosti hloupí, podlí a falešní. Jsou slaboduší a postrádají odvahu, a zabíjejí se navzájem jen z lásky k válčení. Takhle bílí barbaři hovořili o lidu, který znal psané zákony, když jejich vlastní předci ještě běhali po čtyřech divokým stromovím, jak psáno jest v kronice. Ale naslouchal jsem jejich zlořečení a dobře jsem si ho uložil do paměti, jako stopař, jenž nosí v hlavě všechny otisky šlépějí svých protivníků.

Za svých osm měsíců, které jsem mezi nimi strávil, jsem však neodhalil nic užitečného, co by mým lidem mohlo nějak prospět. Je pravdou, že i oni obdělávají svá pole a budují svá města, že kladou cesty a vynalezli mocné stroje, jimž žádný z Ugha Mongulala nemůže nikdy rozumět. Avšak bílí barbaři neznají odkaz bohů a ničí svůj vlastní svět svou falešnou vírou. Jsou jí natolik zaslepeni, že ani neznají svůj původ. Přesto však jen ten, kdo zná svou minulost, je schopen najít i svou cestu do budoucna.

Ugha Mongulala znají svou minulost tak, jak je zachována v Akakorské kronice. Proto take znají i svou budoucnost. Proroctví našich kněží jasně říkají, že třetí veliká pohroma zničí Zemi v roce 12,462 (1981), Začne tam, kde Samon kdysi založil svou říši. V této zemi započne válka, která se pomalu rozšíří po celém světě. Bílí barbaři se navzájem zničí zbraněmi jasnějšími než tisíc sluncí. Jen nemnoho lidí přežije veliké bouře ohně a mezi nimi budou lidé Ugha Mongulala, co zůstali v podzemních sídlech. Tak alespoň zní slova našich kněží a proto jsou zapsána v kronice:  

Doba zlá, úděsná, pařáty své již ostré obnažuje a bouře převeliká nad světem zvedne se. Hory a údolí chvět se budou hrůzou a krve průtrž z nebes bičovat bude zem. I tělo člověčí ve spoušti té změkne a v dění zlověstném v škvarek scvrkne se. Sílu svou ztratí lidé zatracení a hýbati se nebude jim dáno, i rozum všecek náhle opustí je, nemoha zpět se ohlédnout, a v hnilobném v puchu se rozpadnou. Tak činů svých úrodu barbar bílý sklidí a lesy naplní se stíny jejich, bolestí zkroucenými, a pomoci nižádné dostane se jim. Pak bohové vrátí se, žalem naplněni nad těmi, jež odkazu jejich nedbali, a svět nový z popela teplého zrodí se, kde v posvátném spojení člověk, rostlina i zvíře pospolu budou žít a věk zlatý se na Zemi navrátí.